V sobotu 25.6.2011 se konal jubilejní 15. ročník cyklomaratonu Kellys Rampušák 2011-vládce Orlických hor. Pořadatelé se chtěli nějakým způsobem odlišit od jiných ročníků a trať zhruba po 40 kilometrech zavedli na území Polska. Pro mě to byl tak trochu takový vrchol sezony, protože alespoň část trati znám velice dobře, zbytek jsem si byl nedávno projet, tento závod jedu již poněkolikáté a hlavně se mi na něm vždy docela dařilo. Celý týden jsem si říkal, že kdyby mělo opravdo být špatné počasí jak předvídali, tak se na start nepostavím. Ještě v sobotu ráno okolo páté hodiny ranní jsem na internetu sledoval vývoj počasí a snad jsem i chtěl vidět, že to na konec bude dobré. Samozřejmě že zhruba čtvrt hodiny před startem na nás z oblohy udělali „ty ty ty“ a se startovním výstřelem v 9.00 začal ten správný cyklistický hnus. Zhruba na druhém kilometru, kdy voda a chlad byl po celém mém těle, jsem zvažoval, jestli se nemám ještě vrátit. Ve Výprachticích mě Petr Pilnáček z HSK ujistil, že na tom není jinak a já se rozhodl, že další místo k návratu je ještě Červená Voda. Tam odsud již nezbyla jiná možnost, než absolvovat závod celý. Polská strana na nás připravila dva kopce, obvzlášť ten první byl z mého pohledu dost prudký a dlouhý. Ale ani jeden se nejel nijak v závratném tempu, a tak když už došlo k nějakému rozdělení startovního pole, tak se ve sjezdu a dlouhých rovinkách mezi kopci vše zase sjelo. Poslední možnost na roztrhání balíku bylo stoupání na Zlatý potok. Ještě před započetím stoupání jsme měli čas si vydechnout, kdy jsme zůstali stát asi pět minut na železničním přejezdu. Tam střádal myšlenky na útok výborný vrchař Čapíno. Jenže v nájezdu do kopce za to vzali ještě jiní borci a konečně se jelo pořádné tempo. K roztrhání stále velkého balíku došlo, ale oddělené skupinky byli tak velké a silné, že až na vyjímky se znovu dalo vše do hromady. Potom, kdy zbývalo do cíle zhruba posledních 15 kilometrů, bylo k vidění několik pokusů o únik ať úspěšných či neúspěšných. Ve dvou slibných sólových únicích byl i náš Jirka Beneš, ale zásluhou především závodníků z HSK byl pokaždé dojet. Zvlášť poslední únik Jirky skončil zhruba 100 metrů před cílem. Já jsem spoléhal spíš na poslední metry a snažil jsem si uhlídat za zády své soupeře z kategorie čtyřicátníků, kde jsem si věřil na příčky nejvyšší. To se mi podařilo a dojel jsem na celkově 9. místě se všemi soupeři z kategorie za sebou. O to větší překvapení pro mne byla skutečnost, když jsem se dozvěděl, že letos tomu je zcela jinak než předešlé ročníky a já znovu závodím s dvacetiletými závodníky a kategorii čtyřicátníků jsem nevyhrál.
Jirka Beneš skončil na čtrnáctém místě a Kamil Pražák s bolestmi kolene na též pěkném 28. místě. Myslím, že v porovnání s na startu početnějším týmem HSK, jsme závod zajeli velmi slušně a konečně našim kamarádům z HSK můžeme vzkázat „zase dobře“ (viz reporty na stránkách HSK). ´s
|