marathon

Od pondělí jsem si užíval ničím nerušenou rodinnou dovolenou, a tak v pátek odpoledne v době odjezdu z dovolené jsem měl velké dilema, zda si dovolenou neprodloužit o další dva víkendové dny. K návratu mě nakonec vedlo pouze zaplacené startovné. V pátek v noci jsme dorazili domů. Přestože jsem za celý týden ujel asi tak 50 km průměrem přibližně 12 – 14 km/h s rodinnými příslušníky, oprášil jsem závodní kolo, sbalil přilbu a ostatní nutné věci a ráno vyrazil směr Třebechovice. Po příjezdu na start na mě dýchla atmosféra velkých závodů, dobrých závodníků a všeho, co k takovýmto závodům patří. Celé třebechovické náměstí a přilehlé ulice žily krásnou cyklistickou atmosférou, ale jak je mým zvykem, o to větší jsem měl z celého závodu obavy. Na startu jsem byl překvapen, kolik závodníků z našeho týmu jsem zde ještě potkal. V rychlosti jsme se pozdravili, popřáli šťastný návrat a za krásného počasí se v 11 hodin vydali na trať. Téměř celý peloton jel až do Dobrušky pohromadě a jeho dělení začalo v prvních kopcích. Při nájezdu na stoupání na Luisino údolí mi proběhla hlavou slova Lukáše Čápa, který mi na startu prozradil jejich týmovou taktiku – na Luisině údolí budeme „blít“. Zde také opravdu nastalo jedno z nejdůležitějších rozdělení balíku, které bylo dokončeno ve stoupání na Hlásku. Kdo se zde udržel, dojel do cíle v první skupině. O umístění na čelních místech se ve třináctičlenné skupině rozhodlo v posledních 300 metrech. Celý závod byl ukázkově a perfektně zajištěn doprovodnými auty a motocykly na všech křižovatkách a dalších místech, kde to bylo třeba.