Po roční pauze bez závodů mi zatím zdraví letos dovoluje normálně trénovat i závodit.
Vyjel jsem tedy do nedalekého Lanškrouna, kde se konal 39. ročník závodu kolem místního zámečku. Trasa je namotaná kolem kopce, 2x nahoru a dolů se závěrečným výběhem do cíle. Příprava neprobíhala v týdnu zrovna ideálně; místo tréninku ve středu, volna ve čtvrtek a rozběhnutí v pátek, jsem ve středečním lijáku prostě nevyběhl a zůstal doma u kamen. Kopcovitý trénink ve čtvrtek byl sice fajn, ale do soboty jsem bohužel nestihl zregenerovat tak, jak bych si představoval. Páteční rozběhnutí jsem taky zazdil.
Jako obvykle, v hlavním závodu startují všechny dospělé kategorie najednou, celkem přes 100 borkyň a borců. Start je nahoře u zámečku, takže po úvodním úprku po rovině následuje prudký seběh rychlostí, kdy už nohy nejsou vidět a nebýt dalšího prudkého výběhu, asi bysme měli dost potíže dole zastavit. Rychlost v úvodních kilometrech mě opravdu zaskočila. Nohy bolely už od startu a držel jsem se velkým úsilím někde kolem 20. místa. Pár lidí mě předběhlo, pár jsem jich předběhl já. Pořád jsem se cítil, jako bych za sebou táhl obří pneumatiku. Teprve na konci druhého stoupání a hlavně v závěrečném, asi 700 metrů dlouhém výběhu do cíle jsem se parádně rozběhl. Tentokrát bych bohužel potřeboval závod delší, než byl. Závěrečný kopec jsem doslova vyletěl. V cíli jsem měl tepovku 177, což je za poslední dva roky určitě nejvyšší hodnota. V kategorii nakonec 4. místo, čas dokonce o vteřinu lepší, než v roce 2013.
|