INDIGO cycling team RK

cyklistické přejezdy hor:

Králický Sněžník 2012

12. ročník - 2012-09-07

trasa:
1.den:	Zloty Stok-Bílá Voda-Borůvková hora-Travná-Smrk-Ramzová

2.den:	Ramzová-Paprsek-U sedmi cest-Pod babuší-Dolní Morava-Jodlow-Kamenczik-Jedlina

3.den:	Jedlina-Pastviny-Líšnice-Žamberk-Litice-Vochtánka-Rychnov

Absolvovali:	Stuchlík Petr Maryška Josef Dvořák Jiří Janeček Martin Plný Petr Bohuněk Václav Doležel Klainista Martin Kotek František Plný Petr ml. Kubíček Miloslav


Přejezd „Králický Sněžník 2012“ se vydařil už od začátku. Na rozdíl od loňských hektických příprav letos ubylo omluvenek (pouze dva nešťastníci), počasí bylo meteorologům jasné dlouho dopředu, takže naplánováno bylo už v úterý. Celou středu a čtvrtek jsme se tak mohli patřičně těšit. Objednaný minibus sice nebyl úplně plný (pro příští roky rezerva 6 účastníků), ale vlek na kola měl vcelku luxusní. A i když stavitelé tohoto vleku nepočítali s 29“ koly, kterým jsme museli odebrat přední kola, aby se tam na výšku dala zavěsit, kola byla jako v bavlnce. Zahájení v Čížově hospodě „Na Plácku“ bylo uvítáno téměř všemi účastníky (Svijany). Nakládání kol a zaplachtování vleku trvalo řidiči patřičně dlouho, takže musel stavět už před Náchodem. Cesta do startovního místa „Přejezdu“, kterým bylo protentokrát zvoleno městečko Zloty Stok, uběhla po polských (slušných) hlavních silnicích v pohodě, takže v 6 jsme už byli na místě. Nocleh opět domlouval svojí plynnou polštinou Honza Morochovič, takže jsme byli očekáváni. V hotelu nevařili (to jsme věděli předem), takže jsme na večeři vyrazili do městečka. Nevěděli jsme ovšem, že i když je to turisticky atraktivní místo (zlatý důl), nebude otevřená jediná restaurace (že by bylo už po sezóně?). Ta v areálu zlatého dolu (docela by ho stálo za to navštívit, musí to být velká atrakce) otevřeno měla mít. A tak i když neměla, ptali jsme se lidí v areálu, jak je to možné. Shodou náhod jsme narazili na majitelku, která si nás spletla s jinou výpravou, kterou ten večer čekala na ubytování do svého penzionu. Vzala nás dovnitř, nechala natočit pivo. Pak zjistila, že nejsme její hosté. Ale ustála to, vzala nás o patro výše, sehnala (snad) kuchaře. Nakonec jsme dostali polévku a pirohy, i další (mocná) piva byla. Díky nim jsme večer ukončili nezvykle (na první den) brzy. Před hotel nás vyprovázela smečka místních toulavých psů a o půl jedenácté jsme všichni spali jako broučci. Do růžova vyhajinkaní jsme od „ladné kobety“ dostali kvalitní snídani až téměř do postele (předala nám ji mezi dveřmi našich pokojů – hotel neměl ani jídelnu, ale jinak ubytování za tu cenu luxusní). Jen příště musí Honza domluvit někde i večeři. Věřím, že pokud by s námi počítali, snesou nám „modré z nebe“. Na první den jsme měli naplánovanou místo (po těch letech už trochu nudných) Jeseníků, premiéru v podobě zdolání hřebenovky Rychlebských hor. Čím více jsem o ní sháněl informace, tím více mě lákala. Věděl jsem, že to nebude nic snadného, ale délka pouhých 45 km do Ramzové se nezdála na celý den tak moc. Navíc se mělo na několika místech, v případě problémů, dát sjet na cyklotrasu (široká lesní cesta), která se vinula po úbočí hřebene. Martin s Vaškem, kteří si dali jako já práci se sháněním vcelku kusých informací o sjízdnosti hřebene, byli dopředu (a jak se později ukázalo, také pro ně vcelku správně) rozhodnuti, že ji využijí. Ostatní se spolehli na moje sliby o úžasných bikových zážitcích na nekonečném singletracku (malou část jsem před lety absolvoval), a tak cyklotrasu využil už jen Peťka junior. První dva, tři km po asfaltu uběhli normálně. Stylové foto před psychiatrickou (a protialkoholní) léčebnou v Bílé Vodě, a už strmě do hřebenu, zpočátku po lesní cestě, prozatím vcelku cyklistickým tempem. Ovšem po napojení se na hraniční stezku se tempo proměnilo z cyklistického na pochodové. Na strmé stoupání nikdo z nás fyzicky neměl, a tak se tlačilo. A tlačilo se (kolo) dlouho, velice dlouho. Celkem odhadem z těch 45 tak 10 km. Ale my byli zatím na začátku trasy, kde prvním vrcholem byla Borůvková hora s 24 m vysokou rozhlednou. Bez borůvek (prý pomrzly), ale zato s bufetem (provoz mimo sezónu jen o víkendech). A kupodivu, ačkoliv byl pátek, majitel bufetu právě vykládal sud ze svého auta. Prý by se doma nudil – inu mají tam víkendy (jako Pražáci) už od pátku. Tedy další „klika“. Teplota sice spíš nic, než moc, ale když se člověk ohříval u grilu nebo štípáním dříví pro ochotného majitele bufetu (obojí doporučuju), tak se i to pivo dalo. Z Borůvkové hory krátký sjezd do osady Travná, kde jsme v místní otevřené osvěžovně (spíše bufet s venkovním sezením) poobědvali. Na výběr jen klobása, nebo smažák. Ale věděli jsme, že dál po trase už nic nebude, takže povinnost. Po krátkém intermezzu po polní cestě jsme se rychle vrátili zpět na hřeben, který už jsme neopustili. Nádherný technický singlík znamenal neustálé kličkování mezi trsy borůvčí, kameny a pařezy, takže nikomu nevadilo, že rozhledu téměř všude brání vysoké stromy. Nejednalo se o žádné Jizerky, ale o cestu „nahoru – dolů“. Víc bylo toho „nahoru“, průběžně jsme stále stoupali (nejvyšší závěrečná hora Smrk má 1.125 m), ovšem to „dolů“ se téměř vždy dalo s opatrností sjet. Zaznamenali jsme při tom i dvě procvaknuté zadní duše. Na celopérech (zvláště na 29“) jsme si to užívali, ale s postupem času se začala projevovat únava. Terén s blížící se horou Smrk byl stále náročnější a stále častěji jsme naše kola tlačili. K tomu dehydratace (podcenili jsme vodu a jídlo – bylo to časově i fyzicky náročnější, než jsme počítali), takže když jsme konečně dorazili na vrchol Smrku, závěrečný hravý sjezd po červené značce do Ramzové si vzhledem k únavě užil málokdo. Příště (pokud tedy nějaké bude – bezprostřední názory byly pro návrat do Jeseníků) to bude chtít vynechat závěrečný úsek před Smrkem a objet ho po cyklotrase. Na 45 km jsme v těžkém terénu nastoupali téměř 2 km vejškovejch, čistý čas 5 hodin, výsledný průměr nechť si každý domyslí … kolegové po cyklotrase najeli prý kilometrů 65 s cca o 500 m menším převýšením. Podle mě jeden ze silných bikových zážitků. Těch, co to takto „dali“ mnoho nebude. Když to na příště vypilujeme, rád se na hřeben Rychlebek opět vrátím. V Ramzové si nás holky (obsluha i kuchyň) od předloňska pamatovaly (inu naše „silné“ osobnosti !), a tak nám snesly první-poslední. Bazén byl tentokrát zklamáním, voda pro poruchu jističe studená, takže z očekávaného relaxu nebylo nic. Nic moc nebylo ani z celého večera, jelikož značná část výpravy byla zmožená výbornou kuchyní, pitím a (zřejmě) i trasou. Nás pár zbylejch nevydrželo ani s podporou TV programu: ani Rambo už není, co býval … Sobotní ráno nás přivítalo slabým mrholením (předpověď pro severní hory kupodivu vyšla přesně) a výbornou bohatou snídaní (švédský stůl je švédský stůl …). Rozloučili jsme se s „děvčaty“ a těšili se na tradiční borůvkové knedlíky na Paprsku. Na Paprsku ovšem svatba, místo knedlí jen pivo venku na stojáka. Ale alespoň jsme dohnali časovou ztrátu z rána … Vzhledem k nevlídnému počasí (opět začalo mrholit) jsme se před Kladským sedlem rozhodli pro „jižní“ variantu a pokusili se objet Králičák po (zatím) nevyzkoušené trase z české strany. Už před čtyřmi lety jsme ji chtěli vyzkoušet, ovšem tehdy jsme udělali chybu a sjeli až do údolí nad Hanušovicemi, kde už bylo na návrat pozdě. Takže letos jsme dávali větší pozor – a díky Jirkově mobilu s aktuálními mapami se nám to nakonec podařilo. Z Kladského sedlo jsme dorazili vcelku po vrstevnici na chatu Návrší nad Stříbrnicemi, kde jsme dali polévku. Odtud jsme pokračovali po lyžařské trase (stará cesta „bunkrovka“, zpočátku cyklotrasa č.4071), kde jsme nejprve ztratili a následně opět těžce získali cca 300 vejškovejch metrů. Po nekonečném prudkém výšlapu (ovšem asfalt) na rozcestí „Mokřiny“ už cesta pokračovala vcelku příjemně přes rozcestí „U sedmi cest“ a „Pod Babuší“ až na vrchol sjezdovky Ski centra v Dolní Moravě. Napadlo nás, že ji po vzoru té na Šeráku sjedeme, ale pohled z její hrany nás donutil pokorně se vrátit zpět na lesní cesty, po kterých jsme dodriftovali (makadam) do Dolní Moravy. Prý se jedná o vůbec nejprudší sjezdovku u nás, takže nám to nakonec nebylo líto. V Dolní Moravě jsme doplnili rychlé cukry (i na borůvkové knedlíky konečně došlo). Potom už nás čekal jen prudký výšlap po modré přes Horní Moravu a turistický hraniční přechod pod Klepáčem do Jodlówa, kde jsme se napojili na tradiční trasu z Králičáku. Do rybárny v Kamencziku jsme dorazili akorát včas, tentokrát nejkratší cestou po silnici. Sluníčko bylo ještě vysoko a tak jsme se konečně zahřáli. Výborného pstruha jsme zbaštili akorát včas, než sluníčko zmizelo za hřebenem. Závěrečný výšlap na Adam se dal přežít – ryba plavala, a tak nezlobila. A pak už jen sjezd do Českých Petrovic. Celkem v sobotu 78 km, 1.700 m převýšení, čistý čas jízdy: 4:45 hod. Skupina „rozumnejch“ to z Paprsku dala oklikou po silnici přes Hanušovice a Králíky, aby na nás hodně dlouho čekala v rybárně. I oni byli nakonec spokojeni. Ubytování jsme měli premiérově v penzionu Jedlina 2 km nad Českými Petrovicemi. Lišky si tam dávají dobrou noc, a to prý doslova (paní domácí prý kvůli nim nemůže chovat drůbež). Drůbež sice nebyla, ale měli jsme objednané stejky a soudek Svijanské 11 (celý byl jenom náš). Obojí bylo výborné, jako ovšem celé ubytování, snídaně a vůbec celá péče o nás. Ráno se nám od nich nechtělo, Martin Janeček dokonce objevil defekt na předním kole, aby pozdržel náš odjezd. Sluníčko to (konečně) pralo na plné pecky, nedělní trasa už byla pohodová (dolů do Pastvin a potom stále podél řeky až na Vochtánku), takže jsme si to užívali. Jen Fanda musel odpoledne na fotbal, a tak odjel napřed (chudák, stejně rupli 0:5). Zakončení tradičně na Panelu, jen Martin Doležel to nakonec dal po ose až domů do Libčan (se západem slunce). Tato trasa má podle mě velkou budoucnost. Doprava a ubytování nemají chybu. Pokud vyladíme trasu první den, pokud druhý den vyjde počasí, abychom se mohli vrátit k variantě polskou stranou kolem Králičáku, tak to bude dokonalé.

Fotky

Počet přístupů : 705