| Víkendový závodní program se mi rozpadl vinou špatného sobotního počasí a administrativních komplikací spojených s MČR v časovce. Rozhodl jsem se tedy, že v neděli absolvuji závod na horských kolech v Mělčanech. Důvodem bylo i to, že jsem zaslechl, že se někteří lidé z podhůří Orlických hor vyjadřují o mých bajkerských schopnostech s neskrývaným despektem. Přípravu jsem začal už v sobotu, kdy jsem se jal hledat svoje horské kolo. Nakonec jsem ho našel pod harampádím v zahradním domku. Statný křižák se na mě díval dost vyčítavě, když zjistil, že mu zničím jeho pracně vybudovanou pavučinu mezi sedlovkou a rámem. Podle stavu plášťů jsem zjistil, že letošní zima i jaro byly mírné a myši měly asi dostatek přirozené potravy.
V neděli jsem natěšenej dorazil do Mělčan, kde jsem způsobil hned tři vlny veselí. Zaprvé, že jsem vůbec přijel (tak tomu jsem fakt nerozuměl); zadruhé, že jsem měl prý „dětské“ kolo (tomu jsem taky nerozuměl, protože 26 palců je kurva pořád 26 palců) a zatřetí, když soupeři testovali kvalitu nahuštění mých pneumatik (a já těsně před startem upouštěl asi 1/3 tlaku). Na startovní čáře v naší vlně stáli hoši jako já se značně zažloutlým rodným listem, ženy a děti. Po startu to bylo pěkně po asfaltu a pak po horší cestě do kopce. Sice jsem měl na to se udržet v čele závodu, ale radši jsem se držel zkrátka, aby mě pak ostatní závodníci neproklínali, že je zdržuju v technických pasážích. Dost brzo jsem přišel na to, že je v lese neuvěřitelný mokro a většina trasy byla o dvou kolejích ve kterých byly louže a o úzkém travnatém ostrůvku mezi nimi, na kterém se udržet bylo pro mě nadlidské úsilí. První lesní sjezd jsem dal se smrtí v očích a v dalších třech kolech ho již absolvoval s rukama na brzdách vyšlápnutou levou nohou za účelem vyvažování a případného bezpečného plácnutí sebou o zem. Polní cesty už byly lepší, ale hojně prošpikované hnusně hnědými loužemi, kterým se nedalo moc vyhnout. Jediné výrazné stoupání bylo v lese avšak cesta byla plná mazlavého bláta a já jsem začal brzy protáčet zadní kolo. No tak jsem seskočil a svižným klusem vytlačil kolo až na horizont a to pak i v dalších kolech. Na druhou stranu jsem zjistil, že to nebylo o tolik pomalejší než rychlost některých kolegů, kteří se udrželi v sedle. Odměnou byl vždy konec kola, který se sjížděl po nádherném asfaltu do cíle a já si rozpomněl na to jaká je silniční cyklistika krásná disciplína. Při průjezdu každého kola mě motivovala informace, že nejsem úplně poslední a prý za mnou ještě někdo je. V předposledním kole mě začalo dojíždět čelo před námi startující vlny a já se mohl aspoň pokochat pohledem na to jak vypadá opravdová horská cyklistika. Tak jak postupně ubíhaly odjeté okruhy tak mi těžklo kolo i tretry obalené kompaktní vrstvou bahna. Poslední okruh už jsem dal mazácky, protože jsem si trať líp pamatoval a občas se i vyhnul jejím nástrahám.
V cíli jsem se pak dozvěděl, že jsem skončil na 4.místě ze 6 startujících v naší kategorii s ne až tak dramatickým odstupem na bronzovou příčku. I přes to, že jsem byl zasranej jak horník a kolo ani nepřipomínalo kolo, tak jsem byl docela spokojenej. Kupodivu i paní Zajícová mě po příjezdu byla ochotna vpustit do domu a já ji slíbil, že jenom proběhnu a na zahradě provedu kompletní dezinfekci, dezinsekci a případnou deratizaci sebe i kola. Mocný proud z wapky způsobil, že se bahno z kola rozstříkalo všude okolo a já pak musel hasit napáchané škody. Ve vaně jsem ze sebe smyl zbytky bordelu a kromě několika šrámů mě zaujaly dvě krvavé tečky na holeni těsně vedle sebe. Zavzpomínal jsem tedy jestli jsem se během závodu nedostal do nějakých diskuzí se zmijí obecnou či, nedej bože, růžkatou, ale nakonec jsem tuto variantu zavrhnul.
Celkově vzato se jednalo o povedenou akcičku a pokud Jirka Dvořák (zkušený cestář-silničář) příští rok vybaví trať kvalitní obalovanou živičnou směsí, tak mě na startu můžete opět očekávat. |