| Po loňské pauze jsem se docela těšil na doslova místní závod v Kunvaldu. Běží se na trati se dvěma otočkami. Jedna z nich je kousek od Kameničné, kde bydlím, druhá potom na návsi v Kunvaldu. Od samého rána svítilo ostré podzimní slunce a rychle se z ranního mrazíku oteplovalo. Oteplovalo se tak rychle, že jsem při převlékání chvíli váhal, jestli si mám vzít kraťasy nebo běžet ve tříčtvrtákách. Nakonec jsem kraťasy nechal v tašce a šel na start. Sešlo se nás asi 80 všech možných kategorií. Dnešní závod byl jednoznačně nejdelší, který jsem letos měl absolvovat. Vlastně jsem žádný delší závod nikdy neběžel. Jak už to tak v Orlických horách je, nejsou tady žádné roviny a tak kombinace půlmaratonské vzdálenosti a převýšení 380 metrů (propozice uvádějí dokonce 600 metrů) budila respekt. Po zkušenosti v roce 2013, kdy jsem na 15. kilometru chytil hlaďáka a do cíle se doplazil, jsem zvolil trochu jinou taktiku. Auto jsem zaparkoval u otočky na návsi, na nárazník postavil bidon s vodou a gel. Na pořadatelskou občerstvovačku jsem spoléhat nechtěl, protože z kelímku se při běhu napít neumím.
Cíl byl jasný: běžet do hodiny a půl. Měl jsem napočítané časy otoček, na hodinkách jsem viděl aktuální tempo, které mělo být v ideálním případě 4:16 minut na kilometr. Samozřejmě jsem chtěl běžet ve skupině, protože hodně foukalo a část trati byla přímo proti větru.
Vyběhli jsme, postupně jsem se zapracoval do rozumného tempa a ve skupině jsem byl taky. Na první otočce o hodně rychlejší čas, než v roce 2013, průměrné tempo kolem 4:05. Protože byla ale trať z Kunvaldu více z kopce, zatím jsem to neřešil. Než jsme se dostali na náves k otočce na asi 11. kilometru , skupinka se roztrhala. Jeden nám utekl, jeden odpadl a běželi jsme jen ve dvou s borcem, se kterým odběhl celý Kopa běh v Lanškrouně (15 km) u Přes Vlčí jámy ve Slatině nad Zdobnicí (17 km). Dalo se tedy předpokládat, že si vyhovíme a poběžíme spolu i dál. Na otočce jsem ale musel běžet vnější kraj zatáčky, kde jsem měl bidon s gelem a navíc trochu zpomalit, abych ho v pořádku sebral z auta a borec mi asi o 10 metrů odskočil. Do kopce po otočce jsem ho celkem sbíhal, ale z kopce mi nakonec utekl a ztráta byla čím dál větší. Cítil jsem se celkem dobře, ale v kopcích jsem bojoval se silnou bolestí holenních a lýtkových svalů. Na 16. kilometru přišlo poslední táhlé asi kilometr dlouhé stoupání, kde jsem trochu zrychlil, protože pohled na hodinky dával tušit, že můj cíl hodina a půl je v ohrožení. Cítil jsem křeče pod koleny a postupně odcházela i celá zadní strana stehen. Závěrečný kopec jsem se dřel co to šlo, ale nakonec jsem musel trochu zvolnit pro silnou bolest celých nohou. V cíli se stopky zastavily na čase 1:30:25 s průměrným tempem 4:19/km. Troufám si tvrdit, že kdybych měl lépe zmáklé občerstvování, asi bych se do hodiny a půl vešel. I tak je to ale zlepšení o 3 minuty proti předloňskému výsledku. Pocitově výborný závod s dobrým rozložením sil a bez krizí.
|