INDIGO cycling team RK

29.03.2014 - Soustředění Štúrovo 2014

Jarní soustředění týmu na Slovensku, report od Petra Stuchlíka a nově i od Verči

Počet přístupů : 3489 - Zadal : Dvořák Jiří - Dne : 10.04.2014

Letošní soustředění členů a kamarádů našeho týmu bylo za odměnu. Kdo zažil to loňské, mi dá určitě za pravdu. Pro srovnání: loni dva celé dny propršené, letos celý týden ani kapka. Loni teploty kolem 6 stupňů, letos nejchladnější den „jen“ 18, jinak vždy alespoň odpoledne v krátkejch. Loni se na Dobogókö lyžovalo, letos začínaly rozkvétat šeříky. A vítr, kterým byla naše jarní soustředění na jižním Slovensku v minulých letech pověstná, skoro ani nestál za řeč. Většina účastníků soustředění přijela díky příznivé zimě slušně připravená, takže tréninky byly plynulé a bez zádrhelů. Dalo by se říci, že kdyby s námi nebyl náš benjamínek Verča, tak by snad nebylo o čem psát …

Dopravu na místo si vždy každý řeší individuálně. Ta naše proběhla premiérově v „palguťákovic“ dodávce, do které jsme se pohodlně vměstnali se všemi koly, zavazadly i veškerým pitným režimem. Rychle vybalit a honem na první kilometry. Společně s Berasem, Palguťákem a mnou i Verča. A zřejmě její nervozita z prvního tréninku s takovými personami zapříčinila, že si v nevinném dojezdu na křižovatku brnknula předním kolem o zadní před sebou. Následoval pád. Každý druhý by se sebral s pár odřeninama. Ne tak Verča. Bolestivě naražené koleno a rameno, prasklá přilba, hvězdičky před očima. Na druhou stranu těch 15 s naší pomocí dojela. Neskutečnej tvrďák – inu holka od koní, na nějaký ten pád navyklá. Ovšem na penzionu příznaky otřesu mozku, takže neplánovaný výlet, nejprve na místní pohotovost, potom do nemocnice v Nových Zámkách. Právě tam vystupovala skupina Horkýže Slíže. Pohrával jsem si s myšlenkou, že se cestou zpět z nemocnice na koncertu zastavíme, ale v nemocnici jsme pobyli moc dlouho do noci, takže bylo pozdě. Verču si tam nakonec nechali do druhého dne na pozorování, dokonce i vyšetření CT udělali.

Možná i proto byly sobotní i nedělní tréninky tak pohodové … Během pátečního večera a sobotního rána dorazila většina ostatních členů soustředění, takže jsme po oba dny mohli vyrazit do rovin směr Komárno a Nové Zámky v početné skupině „na kecačku“. V sobotu to dalo přes 150, v neděli přes 170, průměrem vždy kolem 31 km/hod.

V pondělí tradiční dvoukilo na Banskou Štiavnici, zpočátku už opět s Verčou. Nejedná se o žádnou rovinatou trasu, Banská Štiavnica leží v nadmořské výšce cca 900 m, nastoupá se cca 1.300 m. Tipoval jsem, kdo zůstane v balíku po tradičním dělení tras v Žemberovcích. K mému překvapení nás zůstalo 11. Všichni bez viditelných problémů, pouze Beras se ke konci svěřil, že je unavenej, ale o to urputněji tahal každou svoji špici. Nakonec i s vyšlapáním 204 km, průměr 30,4. A Beras si opět dokázal, že na to stále má … v 69 letech!

V úterý další lahůdka, tentokrát „maďarský okruh“ přes kopce u Budapešti s výjezdem na Dobogókö. Okruh má cca 90 km a cca 1.100 vejškovejch. Vyrazili všichni a někteří si ho vylepšili opakovaným výjezdem na Dobogókö z druhé strany. Já si vzal na starost Verču. A udělal jsem dobře, protože se mi po chvíli začala bolestivě ozývat namožená achilovka. Následné tempo proto vyhovovalo nám oběma. Viděli jsme nový kus Maďarska, svezli se přívozem přes Dunaj (cena 860,- / osobu + kolo (forintů)), v maďarské hospodě si zvládli objednat polévku (jen jsme nevěděli jakou a obdrželi jsme hříbkovou) a nakonec i my namotali svých 110 km.

Protože v úterý a ve středu odjela cca polovina účastníků, středeční „volný den“ už jen v komorní sestavě, přičemž část dokonce vyrazila autem na prohlídku Budapešti. Verča nám dokázala zpestřit i tento den, jelikož kousek před maďarskou hospodou, kam jsme vyrazili znovu poznávat taje maďarské kuchyně, jí ve stojce píchlo v nabouraném koleně takovou intenzitou, že Zajoch statečně zamáčkl slzu a místo oběda vyrazil zpět na penzion pro svoje auto. My ostatní jsme statečně využili čas do jeho návratu objednávkou a následnou konzumací oběda (Verča zatím tiše trpěla v koutku). Zatímco Beras šel do jistoty v podobě boloňských špaget (které se maďarsky píší velice podobně), by jsme si hodlali dát maďarský kotlíkový guláš. K našemu překvapení jsme obdrželi vepřové koleno, připravené trochu na způsob guláše. Bylo výborné, pouze Beras se na nás tvářil pohoršeně. Ale zpátky do Štúrova nás s plnými žaludky ani moc nehnal … Večer jsme navštívili místo tradičného bowlingu (zrušeno, zřejmě vyprali vše, co potřebovali) místní rybí restauraci. Tradiční rybí polévka Halászlé i smažený pstruh neměli chybu. Asi přejdu definitivně na gastroturistiku – středa neměla chybu.

Čtvrtek ji (alespoň z mého pohledu) překonal. Kvůli bolavé achilovce jsem se „propadl“ do skupiny pěších turistů k Janičce. Zatímco ostatní opět hoblovali slovenské silnice, tentokrát na Salku, Dudince a Želiezovce, my vyrazili na pěší výšlap do míst pro kolo nesjízdných. Těmi místy jsou místní divy přírody: soutěska Ram – kaňon vyhloubený potokem v místních sopečných usazeninách, což je prý unikát ve střední Evropě, a dále skalní hřbet Vadálló-kövek s bizardními skalními útvary, rovněž ze sopečných usazenin. Patnáct kilometrů se začátkem a koncem na Dobogókö nám zabralo 5 hodin chůze, většinou v prudkém svahu. Bolest kolen, namožených strmým sestupem skalního hřbetu, spolehlivě přehlušila bolest achilovky. Verča byla ještě mimo hru, takže v pátek i já mohl absolvovat okruh v maďarských kopcích. Tentokrát osamoceně (ani Beras už nechtěl). Verča mezitím dopoledne vyzkoušela svoje koleno na vyjížďce s Romanem a Janičkou (bez bolesti – alespoň podle ní), takže jsme ji ještě v rámci našeho vyjetí se s Bolehou vzali „vyvenčit“ na další dvě hoďky kolem Štúrova a udělat nějaké fotky, aby jí doma věřili, že vůbec jezdila na kole. V sobotu ráno rovněž tradiční poslední výšlap na Dobogókö (hoďku na kopec, půl zpět). Verču si vzal na starost tentokrát Roman, když oba vyrazili v předstihu přede mnou a Berasem (museli jsme oba udělat klasické nákupy: klobásy, víno, …). A tak se stalo, že Verča dosáhla svého vrcholu s Romanem, což on následně musel vysvětlovat Janičce.

V soustředěních v této lokalitě a v tomto termínu chceme pokračovat i nadále. Najetou máme řadu okruhů různé délky i obtížnosti, podvečerní posezení v místní termální vodě napomáhá zvládat pro nás nezvyklé tréninkové dávky. Ovšem otazník visí nad naším penzionem – je na prodej a je nejisté, zda bude za těchto podmínek případně provozovaný dál – ale nebudeme předčasně házet flintu do žita. Na závěr musím ještě jednou zmínit Berase – Pepu Beránka. V 69 letech měl z nás suverénně nejvíce najetých kilometrů (více než tisíc !), nevynechal jediné střídání, byl nám příkladem v péči o kolo i o tělo. K tomu všemu si udržoval dobrou náladu, to když mu v lázních nechtěli dát důchodcovské vstupné … nebo když okomentoval rozmazleného místního cca 4-letého kluka slovy „takovej malej, a jak dobře už mluví maďarsky“.

Dobogókö zdar, Petr Stuchlík

Moje první cyklistické soustředění

Probudil mě tón příchozí SMS zprávy, vítejte na Slovensku. Teprve teď mi došlo, do čeho jsem dobrovolně šla. Devět dní na kole s namakanými borci a mezi nimi já, malé drzé pískle, které na kole nesedí ani rok!

„Za 10 minut ODJEZD!“ ozvalo se pod schody. Skočila jsem do týmového dresu a byla jsem natěšená na první slovenské kilometry. Jenomže jak jsem rychle začala, tak jsem i skončila. Při sjezdu zakončeném křižovatkou (které jsem si nevšimla), jsem „lízla“ o Berasovo zadní kolo a odporoučela se k zemi! Následoval tvrdý pád přímo na hlavu a rameno. Hlava mi třeštila a před očima mi lítaly barevné hvězdičky. Odlepila jsem se ze země a za pomoci vrchního velitele (Petra) jsem se dostala do penzionu. Ani ve snu by mě nenapadlo, že první noc na Slovensku strávím s otřesem mozku v nemocnici!

Teprve až druhý den ráno jsem začala cítit všechny odřené a naražené části těla a každý pohyb byl pro mě utrpením. Naštěstí mě ale pustili z nemocnice „domů“ a já měla v penzionu dost času přemýšlet o své školácké chybě.

Další den už jsem měla nutkání sednout na kolo, ale moje bolestivé koleno a rameno hrající všemi barvami, si žádaly ještě o jeden den volna. A tak jsem slunečnou neděli strávila jako pomocník v kuchyni.

V pondělí ráno už jsem vyrazila s borci na švih. V Žemberovcích (?) mi pomalu začaly docházet síly a to byl nejvyšší čas se odpojit. Přidal se ke mně ještě Martin s Pepou, naštěstí! Ostatní borci včetně pana Beránka pokračovali v tradičním dvoukilu na Banskou Štiavnici a naše trojka se pomalu vracela domů. Musím se přiznat, že ještě jeden den volna by mi neuškodil, moje nabourané koleno totiž začalo protestovat a já jsem měla problém se na kole vůbec udržet. A k tomu všemu mě ještě potkal defekt! I přes to všechno jsme natočili krásných 148 kilometrů!

V úterý si mě vzal na starost Petr. I jemu se nevyhnulo drobné zranění, namohl si achilovku. A proto jsme zvolili klidnější tempo, které alespoň mě vyhovovalo. Z tréninku se nakonec vyklubal pěkný výlet. Prozkoumali jsme malý kousek Maďarska a svezli se přívozem přes Dunaj. Po následném občerstvení v malebné hospůdce jsme se spokojení vrátili domů s necelými 110 kilometry!

Středeční švih měl být odpočinkový, a proto jsem se rozhodla, že s chlapy vyrazím. Jenomže pár kilometrů před slíbenou maďarskou hospůdkou mi při stojce do kopce něco „prasklo“ v koleni a další problém byl na světě. Ochotný Zajíc se nabídnul, že se otočí pro auto a odveze mě. Ostatní chlapy, pan Beránek, Petr, Martin a Radek se mezitím pustili do tajů maďarské kuchyně. Já neměla na jídlo ani pomyšlení, nebyla jsem schopná se ani zvednout, a tak jsem zůstala sedět na chodníku. Slzy se mi kutálely po tváři a nedokázala jsem je zastavit, ta bolest se nedala vydržet. Za odvoz domů jsem byla víc než vděčná.

Čtvrtek jsem se rozhodla opět strávit s Vlastou v kuchyni. Než jsme všechno napekly a uvařily, začaly se postupně vracet hladové davy cyklistů a turistů.

Den volna mému kolenu prospěl a já jsem dostala svolení od šéfa otestovat koleno na kole. Vyrazili jsme s Janou a Romanem do Maďarského Tesca a poté jsme se ještě vydali na malý okruh. Během testovací jízdy (30km), se moje koleno ani jednou neozvalo a proto se Petr a Boleha rozhodli mě vzít ještě na malý výlet v rámci jejich vyjetí. Z nevinných 30 kilometrů se vyklubalo skoro kilo.

Poslední sobotní den jsem se Romanem pustila na onen bájný výšlap. A světe div se, já ho vyjela! Pokořila jsem Dobogókő! Teď už se v klidu můžu vrátit domů …

Nakonec bych Vám všem chtěla poděkovat za pomoc a podporu, při krušných chvílích, přátelskou atmosféru, Vlastě za výborné jídlo a hlavně Vás všechny obdivuju, že jste to se mnou vydrželi! :-)

Tak Dobogókő zdar!

Výsledky team

Fotky